„S hraniční poruchou bojuji mnoho let, přestože mi byla diagnostikována teprve před rokem. Od třinácti let jsem si připadala jiná, přidalo se sebepoškozování, anorexie… Od devatenácti let, kdy se mi narodil první syn, jsem se snažila fungovat, ale neustále se mi vkrádaly pocity, že tu nechci být. Nevěděla jsem, kdo jsem a co chci. Přidaly se problémy se spaním. Velké problémy přišly po narození mladšího syna. Manžel jezdil kamionem a já jsem byla na děti sama. Čím dál tím víc jsem sahala po lahvi vína. Bála jsem se říct někomu o pomoc. Začala jsem bezhlavě utrácet, protože to jediné mi dělalo radost. První hospitalizace na psychiatrii byla dobrovolná, měla jsem sebevražedné myšlenky, strávila jsem zde tři týdny. Další hospitalizace trvala skoro čtyři měsíce po pokusu o sebevraždu, souhlasila jsem s pobytem na psychoterapeutickém oddělení. Hodně mi to pomohlo, ale bohužel mě návrat domů vrátil zase zpět. Následoval další pokus o sebevraždu a hospitalizace… „
„Obracím se na Vás jako matka dvacetileté dcery, která bojuje s hraniční poruchou osobnosti a my s ní. Dcera před rokem utrpěla těžká zranění se ztrátou paměti skoro na dva měsíce při autonehodě. Žila každých 24 hodin nový příběh svého života. Už předtím měla změny nálad, ale myslela jsem si, že je to jen z pracovního vytížení a stresu. Po autonehodě jsem zjistila, že si řeže ruce, 3x ji zašívali. Jednou byla hospitalizovaná na psychiatrii, ale po měsíci ji pustili domů s hromadou léků. Tři dny poté to udělala znova, zase ji šili, ale už ji nevzali zpět na hospitalizaci, protože neměli volné místo. Po třech týdnech jsme jí zajistili jiné zařízení, nyní je tam druhý týden a chce podepsat reverz, že prý tam nepatří. A to je přesně to, co jsem objevila v článku paní Kulhánkové, dcera se směje, vypadá, že je v pořádku a za hodinu pláče, že jí stejně nepomáhají a chce jít domů. Nevím, co mám dělat, došly mi argumenty, jak ji tam udržet, mám strach, že brzy tam asi skončím já. Už nemám sílu, potřebuji pomoct…“
„Moc vám všem fandím, mám syna, letos byl už dvakrát na psychiatrii s tím, že chtěl umřít. Nyní odešel na reverz domů, měl podstoupit terapie. Má hraniční poruchu osobnosti a je hodně „ode zdi ke zdi“, pomoci si sice chce, ale stačí málo a vzdá to. Mám strach, nevím, jak s ním dál, je mu již 21 a myslím, že je to čím dál horší. Svoje problémy začal navíc řešit alkoholem.“
„Sama bojuji s HPO a možná mi trochu sobecky pomáhá, když mi někdo rozumí. S maminkou jsme měly vždycky moc krásný vztah, ale najednou asi nemůže unést, že jsem nemocná. Nechápe, proč to dělám, říká mi, ať se prostě chovám normálně. Nerozumí tomu, proč jsem se dobrovolně nechala hospitalizovat v Bohnicích, myslí si, že se mi jen nechtělo do práce.“
„Určitě to má smysl, tyto problémy řeší hodně rodin a naprosto schází informovanost. Často svým nejbližším nejsme schopni pomoci, protože vůbec netušíme, jak to udělat. Také řeším dceru, je jí už 30 let, odmítá jakoukoli odbornou pomoc. Nemůže spát, ráno není schopna vstávat, trpí panickými ataky, úzkostnými stavy, ale nechce o tom s nikým mluvit, nechce si své problémy vůbec přiznat. Nevíme, co dělat. Už ani nechodí do práce. Dlouho jsem si myslela, že je tak hrozně líná, ale až hodně pozdě jsem pochopila, že jde o nemoc.“
„Sama s tímhle „postižením“ bojuju od svých 15 let. Měla jsem velké kolapsy a následky a vše vypadalo dost špatně. Každopádně, teď je mi 35, byl to boj a pro rodiče to všechno byl děsný šok a velká noční můra… Moc ráda bych Vám jakkoli pomohla.“
Několik vzorků příběhů, které píše sám život. Hlavní roli v nich hraje hraniční porucha osobnosti. Vyprávějí je samotní pacienti, dá-li se jim takto říkat, vyprávějí je i jejich blízcí. Spojuje je bolest, strach, bezmoc, ale i velká vůle bojovat a nevzdávat se… A my věříme, že vám všem budeme v tomto boji oporou a majákem, který vaši loď ve zrádných vlnách rozbouřené duše dokáže pokaždé navigovat tím správným směrem a dostat vás v bezpečí na pevninu.
Váš Černobílý život z.s.